Povídka- Nezničitelné přátelství- 1.část

Bylo 1.prosince. Šla jsem ze školy. Sněžilo, sněhové vločky mi padaly do obličeje a vítr mi odfoukával vlasy do očí. Bylo pár nad nulou, na sobě jsem měla nejmíň 4 vrstvy, skoro zimní boty, ale přesto jsem mrzla. Při vstupu dovnitř mě ovanulo teplo a začala jsem cítit, jak mi rozmrzají palce u nohou. "Je to někdo?" zavolala jsem do neurčita na neurčité lidi. Odpověd se nedostavila. Takže doma nikdo nebyl...aspoň bude klid. Postavila jsem si vodu na čaj, zabalila se do deky, a pustila si televizi. Neběželo tam nic, co by stálo za shlédnutí...ale mě se nechtělo jinam, a tak jsem se uvelebila u komedie s názvem těžko zapametovatelným, která vůbec nebyla vtipná. Podívala jsem se na mobil, jestli mi nepřišla zpráva. A hele, zrovna jo. Musim si vypnout ten tichej režim...tak, hotovo. Od koho může být? Psala mi nejlepší kamarádka...Ale proč? Před chvilkou jsme se přece viděly ve škole . No co :). Otevřela jsem zprávu, tam slohovka na 1 s *. Stěhujou? Dneska? Na druhej konec republiky?! Ujistila jsem se, že není 1. Dubna, i když by to bylo velmi nepravděpodobné. Ne, nebylo. Nemohla jsem to pochopit. Že se stěhují, už dnes...A že není vůbec jisté, jestli se budeme moct vídat. Obratem jsem jí odepsala že do půl hodiny se objevím u ní před domem. Mobil jsem dala do kapsy, čepici na hlavu, termosku s čajem do ruky. Jede mi teď nějaký autobus? Ne?! Kruci! No nic, budu muset běžet...klusem jsem se vydala po silnici ke kamarádčině vesnici. Po 25-ti minutách vyčerpávajícího běhu jsem celá zadýchaná stála před bílým, už zašedlým domkem, a sotva jsem stála na nohou. V botech na podpatku...no to byl nápad. Zazvonila jsem...nic. Znovu...nic. Vytočila jsem číslo a čekala. "Haloo? Jé, ahoj, to jsi ty! Kde že jsi? My už odjeli! Jo, mamka mi sbalila kurf...jasně že mě to taky štve :'(!! Tenhle víkend musíš přijet! Já ani nevim, jak se to tam jmenuje...nějak na P nebo co. Promiň, musím končit. Jasně, zavolám až dojedem. Ahoj!...tít...tít...tít...". Prostě jsem tomu nechtěla věřit. Tak rychle...zničehonic...ani jsme s nestihly rozloučit...Zpátky jsem neběžela. Jen jsem schlíple šoupala nohama v jemném poprašku sněhu co se táhl po okrajích silnice, tam, kde ho nerozjezdily auta. S hlavou sklopenou, kapucou na hlavě, a slzama v očích jsem šla zpátky...Mamka mi volala..."Kde jsi? Venku? Proč? Stěhujou? To je mi líto...Příště mi řekni, až někam pudeš. Nevěděla jsem, kde si! Pa". Že zejtra píšem několik čtrtletek? Koho by to zajmalo. Došla jsem domu, smyla si černé šmouhy na očích, mobil pečlivě položila na noční stolek a čekala na zprávu, že kamarádka dojela. Neuměla jsem si představit dny bez ní, ale stalo se. Budem si moct volat, psát, občas se navštěvovat...Hlavu vzhůru, život jde dál!