Povídka- Nezničitelné přátelství- 3.část

Nemohla jsem se dočkat až uvidím Evu. Na nádraží jsem běžela, ačkoli do příjezdu vlaku zbývalo ještě 15 minut. Ona stále neměla tušení o tom, že přijedu. Jen byla doma, a čekala...Než jsem se naděla, vlak byl tu. Nastoupila jsem do předposledního vagonu, našla si prázdné kupé, tam si shodila boty, natáhla nohy přes celou délku sedačky, a odpočívala. 2 hodiny ve vlaku nejsou málo, tak ať mám pohodlí! Z tašky jsem vyndala sluchátka, pustila si všechny písničky hezky popořadě, a koukala z okna na ubíhající krajinu, stále jinou, a novou. Čím blíž jsem byla stanici, kde vystoupím, čím blíž jsem byla své kamarádce, tím ubýval pocit osamění a smutek v srdci... Asi jsem usnula. Protože mě probudilo kvičení kol...vykoukla jsem ven a přečetla si název nádraží. Jo, to bude ono. Nazula jsem si boty, batoh hodila na záda, a vyrazila vstříc něčemu, co jsem nevěděla co je. Vstříc místu co jsem neznala...popravdě, neměla jsem tušení o tom, kde vlastně bydlí. Ale bylo by divné se jí ptát na adresu, chtěla jsem jí pořádně překvapit. No, takže nezbylo nic jiného, než se někde optat..."Dobrý den. Víte o tom že se sem nově přistěhovala jedna rodina?" "A jaká?" "Novákovi, znáte je?" "Jo, byli tady...myslím. Proč?" "A nevíte, kde bydlí?" "To vím! Musíš na náměstí, natočit se tak, aby jsi koukala na kostel, za kostelem doprava, a až naražíš na nepřehlédnutelný svítivě žlutý dům, zazvoň a čekej. Proč se ptáš?" "Děkuju moc, nashle...!". Na náměstí, za kostelem doprava, žlutej dům. Na náměstí, za kostelem doprava, žlutej dům...jé! Tady to je! "Crrr! Crrr!" "Kdo to může be...Alice! Co tu děláš? :')" "Překvapeníí!"

Povídka- Nezničitelné přátelství- 2.část

Bylo ráno...a mě se nechtělo vstát. Nechtělo se mi nic. Eva byla pryč, a s tím nešlo nic dělat. Celou noc jsem nespala. Nebrečela jsem. Ale hlavou mi vířily miliony otázek, slov, a hlavně okamžiků a vzpomínek. Věděla jsem, že uvažuji příliš pesimisticky. Pořád tu byla, pořád v Čr, nikde v zahraničí. Ale byla nejmíň 3 a půl, možná 4 hodiny cesty odtud. Nejen že jsem měla na takovou cestu čas jen o víkendu, ale ona byla mnou. A já byla jí. Sdílely jsme spolu všechno. Byly jsme pro sebe všechno. Dnes je...středa...v pátek se domů dostanu pozdě, asi v 6, takže bych k ní dorazila nejdřív v půl 11. Než bych to našla, bude 11. V sobotu musím být zpátky-velká rodinná akce, babička má kulatiny. Jak znám svoje příbuzné, dřív než v 8 jejich dům neopustíme...a neděle...kdybych vstala v 6, kolem 7 bych mohal být na nádraží. Když bych připočítala případné přestupy, zpoždění a čekání, ve 12 budu u ní. Do 1 bych jí měla najít. Kolem 9. abych byla doma, přeci jenom, bude pondělí, nějaký ty testy. Takže 5 hodin cesty zpět i se vším všudy...to abych v půl 4 šla na vlak domů. Budeme mít 2 a půl hodiny..."Mami? V neděli se mnou nepočítej. Mám celodenní plány...!". kontakty...E...Eva...tady!. "Čau!! Co je?" "V neděli buď doma, mám pro tebe překvapení ;)" "Jaký? :O" "To se neřiká ;)*, pa :)...". Den se najednou nezdál tak špatný. Měla jsem nějaký světlý bod, kterého se uchytit...v který věřit, doufat...utřela jsem slzy, nasadila úsměv, a šla. Navenek jako bych řvala "Jsem nejšťastnější člověk na světě, mám se super!". Uvnitř pláč, smutek, a myšlenky. Už teď mě chybí jak nikdy. Tak co bude zítra?...

Povídka- Nezničitelné přátelství- 1.část

Bylo 1.prosince. Šla jsem ze školy. Sněžilo, sněhové vločky mi padaly do obličeje a vítr mi odfoukával vlasy do očí. Bylo pár nad nulou, na sobě jsem měla nejmíň 4 vrstvy, skoro zimní boty, ale přesto jsem mrzla. Při vstupu dovnitř mě ovanulo teplo a začala jsem cítit, jak mi rozmrzají palce u nohou. "Je to někdo?" zavolala jsem do neurčita na neurčité lidi. Odpověd se nedostavila. Takže doma nikdo nebyl...aspoň bude klid. Postavila jsem si vodu na čaj, zabalila se do deky, a pustila si televizi. Neběželo tam nic, co by stálo za shlédnutí...ale mě se nechtělo jinam, a tak jsem se uvelebila u komedie s názvem těžko zapametovatelným, která vůbec nebyla vtipná. Podívala jsem se na mobil, jestli mi nepřišla zpráva. A hele, zrovna jo. Musim si vypnout ten tichej režim...tak, hotovo. Od koho může být? Psala mi nejlepší kamarádka...Ale proč? Před chvilkou jsme se přece viděly ve škole . No co :). Otevřela jsem zprávu, tam slohovka na 1 s *. Stěhujou? Dneska? Na druhej konec republiky?! Ujistila jsem se, že není 1. Dubna, i když by to bylo velmi nepravděpodobné. Ne, nebylo. Nemohla jsem to pochopit. Že se stěhují, už dnes...A že není vůbec jisté, jestli se budeme moct vídat. Obratem jsem jí odepsala že do půl hodiny se objevím u ní před domem. Mobil jsem dala do kapsy, čepici na hlavu, termosku s čajem do ruky. Jede mi teď nějaký autobus? Ne?! Kruci! No nic, budu muset běžet...klusem jsem se vydala po silnici ke kamarádčině vesnici. Po 25-ti minutách vyčerpávajícího běhu jsem celá zadýchaná stála před bílým, už zašedlým domkem, a sotva jsem stála na nohou. V botech na podpatku...no to byl nápad. Zazvonila jsem...nic. Znovu...nic. Vytočila jsem číslo a čekala. "Haloo? Jé, ahoj, to jsi ty! Kde že jsi? My už odjeli! Jo, mamka mi sbalila kurf...jasně že mě to taky štve :'(!! Tenhle víkend musíš přijet! Já ani nevim, jak se to tam jmenuje...nějak na P nebo co. Promiň, musím končit. Jasně, zavolám až dojedem. Ahoj!...tít...tít...tít...". Prostě jsem tomu nechtěla věřit. Tak rychle...zničehonic...ani jsme s nestihly rozloučit...Zpátky jsem neběžela. Jen jsem schlíple šoupala nohama v jemném poprašku sněhu co se táhl po okrajích silnice, tam, kde ho nerozjezdily auta. S hlavou sklopenou, kapucou na hlavě, a slzama v očích jsem šla zpátky...Mamka mi volala..."Kde jsi? Venku? Proč? Stěhujou? To je mi líto...Příště mi řekni, až někam pudeš. Nevěděla jsem, kde si! Pa". Že zejtra píšem několik čtrtletek? Koho by to zajmalo. Došla jsem domu, smyla si černé šmouhy na očích, mobil pečlivě položila na noční stolek a čekala na zprávu, že kamarádka dojela. Neuměla jsem si představit dny bez ní, ale stalo se. Budem si moct volat, psát, občas se navštěvovat...Hlavu vzhůru, život jde dál!