Povídka- Nezničitelné přátelství- 2.část

Bylo ráno...a mě se nechtělo vstát. Nechtělo se mi nic. Eva byla pryč, a s tím nešlo nic dělat. Celou noc jsem nespala. Nebrečela jsem. Ale hlavou mi vířily miliony otázek, slov, a hlavně okamžiků a vzpomínek. Věděla jsem, že uvažuji příliš pesimisticky. Pořád tu byla, pořád v Čr, nikde v zahraničí. Ale byla nejmíň 3 a půl, možná 4 hodiny cesty odtud. Nejen že jsem měla na takovou cestu čas jen o víkendu, ale ona byla mnou. A já byla jí. Sdílely jsme spolu všechno. Byly jsme pro sebe všechno. Dnes je...středa...v pátek se domů dostanu pozdě, asi v 6, takže bych k ní dorazila nejdřív v půl 11. Než bych to našla, bude 11. V sobotu musím být zpátky-velká rodinná akce, babička má kulatiny. Jak znám svoje příbuzné, dřív než v 8 jejich dům neopustíme...a neděle...kdybych vstala v 6, kolem 7 bych mohal být na nádraží. Když bych připočítala případné přestupy, zpoždění a čekání, ve 12 budu u ní. Do 1 bych jí měla najít. Kolem 9. abych byla doma, přeci jenom, bude pondělí, nějaký ty testy. Takže 5 hodin cesty zpět i se vším všudy...to abych v půl 4 šla na vlak domů. Budeme mít 2 a půl hodiny..."Mami? V neděli se mnou nepočítej. Mám celodenní plány...!". kontakty...E...Eva...tady!. "Čau!! Co je?" "V neděli buď doma, mám pro tebe překvapení ;)" "Jaký? :O" "To se neřiká ;)*, pa :)...". Den se najednou nezdál tak špatný. Měla jsem nějaký světlý bod, kterého se uchytit...v který věřit, doufat...utřela jsem slzy, nasadila úsměv, a šla. Navenek jako bych řvala "Jsem nejšťastnější člověk na světě, mám se super!". Uvnitř pláč, smutek, a myšlenky. Už teď mě chybí jak nikdy. Tak co bude zítra?...