Povídka- Nezničitelné přátelství- 3.část

Nemohla jsem se dočkat až uvidím Evu. Na nádraží jsem běžela, ačkoli do příjezdu vlaku zbývalo ještě 15 minut. Ona stále neměla tušení o tom, že přijedu. Jen byla doma, a čekala...Než jsem se naděla, vlak byl tu. Nastoupila jsem do předposledního vagonu, našla si prázdné kupé, tam si shodila boty, natáhla nohy přes celou délku sedačky, a odpočívala. 2 hodiny ve vlaku nejsou málo, tak ať mám pohodlí! Z tašky jsem vyndala sluchátka, pustila si všechny písničky hezky popořadě, a koukala z okna na ubíhající krajinu, stále jinou, a novou. Čím blíž jsem byla stanici, kde vystoupím, čím blíž jsem byla své kamarádce, tím ubýval pocit osamění a smutek v srdci... Asi jsem usnula. Protože mě probudilo kvičení kol...vykoukla jsem ven a přečetla si název nádraží. Jo, to bude ono. Nazula jsem si boty, batoh hodila na záda, a vyrazila vstříc něčemu, co jsem nevěděla co je. Vstříc místu co jsem neznala...popravdě, neměla jsem tušení o tom, kde vlastně bydlí. Ale bylo by divné se jí ptát na adresu, chtěla jsem jí pořádně překvapit. No, takže nezbylo nic jiného, než se někde optat..."Dobrý den. Víte o tom že se sem nově přistěhovala jedna rodina?" "A jaká?" "Novákovi, znáte je?" "Jo, byli tady...myslím. Proč?" "A nevíte, kde bydlí?" "To vím! Musíš na náměstí, natočit se tak, aby jsi koukala na kostel, za kostelem doprava, a až naražíš na nepřehlédnutelný svítivě žlutý dům, zazvoň a čekej. Proč se ptáš?" "Děkuju moc, nashle...!". Na náměstí, za kostelem doprava, žlutej dům. Na náměstí, za kostelem doprava, žlutej dům...jé! Tady to je! "Crrr! Crrr!" "Kdo to může be...Alice! Co tu děláš? :')" "Překvapeníí!"